Anglie- 4EVER

PÁTÝ DEN

31. 3. 2008

A máme tady poslední ranní vstávání v našich anglických rodinkách, poslední snídaně. Jak smutné Ale co se dalo dělat, pokaždé něco končí a něco nového začíná. První část z Lancing nastoupila do Máničky a mávala svým tátům a mámům (řečeno podle Páji). Když nastoupila i druhá skupinka účastníků, vyjeli jsme opět na cestu. Pája opět začal svou znělkou pa pa pa pam (), zazněla skvělá písnička Have a nice day a poté nám zdělil několik nutných informací. Mířili jsme vztříc Londýnu a to k Big Benu, Londýnskému oku, Buckinghamskému paláci, Trafalgarskému náměstí, Britskému muzeu, lodičce, která nás povozila po Temži a dovezla do Greenwiche, kde jsme navštívili královskou observatoř. Mánička nás vysadila a naše první kroky vedly k The London eye. Tam jsme měli pár minutek, abychom vykonaly své potřeby. My toho stihly mnohem víc. Například se vyfotit s Piercem Brosnenem...Ale pak jen šupky hupky do kabinky Londýnského oka :). Něco opravdu nádherného. Ale nebudu tady popisovat každý kousek. Jen, že na samém vrcholku se naskytne krásný výhled na Londýn. Můžeme jen vřele doporučit . Když jsme si užili kolo na oku :), tak jsme pokračovali k Buckinghamu, ale nejdříve jsme procházeli kolem Big Bena čačíííí... Prošli jsme také přes St. James´s Park, kde jsme si mohli pohladit volně pobíhající veverečky a pofotit kvetoucí sakury s pozadím mohutných platanů. U Buckinghamu jsme si dali krátkého šlofajze, pofotili,posvačili a pak u cesty číhali na výměnu stráží. Dočkali jsme se. A jako správní turisti, vytasili své mocné zbraně (foťáky) a ostrými záblesky oslepovali kolemjdoucí stráž. O kousek dál jsme si počkali na stráž na koních. Uniformy a koně? Ale naše zraky jsme musely odpoutat od mužů v uniformách, protože Pája, který už vystřelil rychlými kroky na Trafalgarské náměstí, se nám na okamžik ztratil ztratil z dohledu. Naštěstí byl s náma Honza, který nás tam bezpečně dovedl. Z dálky se na nás už z výšky koukal Nelson (Nelsonův památník na Trafalgarském náměstí). Našim foťákům se nevyhla fontánka a za ní Národní galerie. Ale s námi náročnými ,,TT" musel vydržet i jeden z lvíčků kolem památníků. Ale byl hodný, nespapal nám hlavičky. Ale jen co jsme seskočily od lvíčka, musely jsme opět zapnout vrtulky v našich zadních částích těla a dohnat ty uprchlíky. Mělo by se nám říkat ne TT, ale TT ohnivé čáry . Už na nás čekalo Britské muzeum, kde jsme měli v plánu (jen malá skupinka nadšenců, mezi nimi samozřejmě i my) zajít se podívat na Terakotové vojáky. Kdo neví, co jsou zač, ať si zalistují do dějin čínské historie. Terakotová armáda, která po 2000 let držela stráž u hrobu jednoho z císařů věrně napodobená armáda v životní velikosti (dynastie Čchin). Ale bohužel už na nás nezbyly lístky. Tak jsme se zaměřily na staroegyptskou část- mumie. Ale poněkud jsme nenašly cestu tam. Zašly jsme tedy za Pájou, aby se nám pokusil vysvětlit cestu. Ale co bylo lepší než vysvětlení bylo, že se k nám přidal Paja i Honza. Takže jsme si řekly, že není možné zajít do špatné části Ale jak se říká: I mistr tesař se někdy utne. Trošičku jsme bloudili po muzeu. Chodili jsme jako kuřátka (já, Šárka, Terka) za slepičkou (Pája, Honzík). Ale asi na třetí pokus jsme vkročili do správných dveří Prohlídli si sarkofágy, neodhalené i odhalené mumie, posvátné kanupy atd. Zvláště jedna mumijka se nám zalíbila, takový krasavec i po tolika letech, dokonce i s vlásky. Ale asi by to mezi náma už neklapalo Našli jsme cestu z muzea a rozprchli se. My pádily na Oxford street ponakupovat ještě poslední vecičky a utratit poslední zbytky peněz. Nenakoupily jsme jenom pro sebe, ale taky na památku jsme hledaly něco originálního pro Kuře a Páju. A našly jsme to pravé. V jednom krámečku jsme objevily chlupaté a různě barevné klapky na uši. Řekly jsme si, že ty musíme mít. Přistoupil k nám milý arábek (prodavač), a když zjistil, že jsme češky, dal se s náma do řeči. Že češky jsou krásné ženy a my taky. Tímto jsme se snažily usmlouvat cenu a zadařilo se. Ale málem za to byla oběť. Arábek si oblíbil moje oči, tak si mě chtěl nechat (ne že by nebyl pěkný a milý), ale babky mě vysvobodily. U jedné hospůdky jsme kecly na židličky a vypsaly pohledy, které jsme koupily Honzovi a Pájovi. To vše jsme jim předaly před zraky zvědavců ,, účastníků " . Klapečky si oblíbili, dá se říct, že si je nechali po zbytek výletu na uších. Vypadali upě úžasně... To už jsme ale mířili k lodičce. Na ní jsme se přemístili do zadní nekryté části, kde jsme se vyžívaly ve větru, který nám cuchal vlasy a v kapičkách odprýštěné vody, které nám kropily tváře a zaplavovaly foťáky. Ti, kteří nebyli hodní lodička doslova slila, viď rádoby. Jako s alkoholem v krvi jsme vystoupily z lodičky a málem sebou liskly na zem . Ale probral nás kopeček k observatoři, na kterém jsme se s Terkou hecly a vyběhly ho. Nahoře s jazykem na vestě, ale s dobrým pocitem, že to s náma ještě není tak hrozné, že jsme nezkolabovaly Observatoří jsme prošly s obdivem, ale naše močové měchýře nám nedovolily procházet to příliš pomalu. Obchůzku jsme zakončily vyfocením u nultého poledníku. Pak jen najít záchod, což byl problém. Našly jsme ho, ale trvat to o něco déle, je pravděpodobné, že toalety by nám už byly houby platné . Když jsme se seskupili, vydali se na poslední rovinku v Anglii. . Dorazili jsme k Máničce, ve které se už vařily pro některé párečky. Vyrazili jsme domů . Nejeli jsme však trajektem, ale eurotunelem. Vjeli jsme do vláčku, který nás převezl skrz něj. A víte co jsme viděli? Kulový! Kdo by chtěl taky něco vidět v tunelu hmm? Ale my ho příjemně strávily ve přední části autobusu, debatováním s Honzou a Pájou. Staly jsme se nejspíš i členkami komise vymírající film, ale pšš. Filmek jsme vybraly Austina Powerse...Vyjeli jsme z tunelu, nám pustili film a čekala nás krušná noc nevyspaných očí, polámaných těl, pošlapaných hlav, ale to až další den. Anglie jsme dali sbohem a mířili k domovům.